Michaj odstranil větvičku před sebou, aby pod ním nezapraskala. Pro Dašické zvědy je životně důležité pohybovat se neslyšitelně a nepozorovatelně. Asi již podvacáté zkontroloval kožený měch připevněný na zádech a opět se začal plížit přes louku k temně zejícímu Skajevedské hradišti.
Náhle uslyšel údery zvonu. Myslel si, že je již prozrazen. Náhle mu ale došlo, že to není poplašný zvon, nýbrž velký kostelní zvon, který se nachází ve vesnici pod hradištěm. Podle úderů zvěd poznal, kolik je hodin. Dva hluboké dlouhé údery znamenaly druhou hodinu ranní, po kterých následoval jeden vyšší krátký úder, jež značil jednu čtvrt hodinu. Bylo tedy čtvrt na tři. Michaj věděl, že stráže na hradbách se střídají vždy po dvou hodinách, tedy má na úkol přinejmenším tři čtvrtě hodiny. Opět se začal pomalu plížit k severní straně hradiště.
Zde totiž nejsou pevné kamenné hradby, jako na ostatních třech stranách, ale pouze masivní dřevěná palisáda z tlustých klád a nejbližší hlídky se nacházejí na věžích v rozích pevnosti. Skajevedské hradiště bylo sice původně naplánované s kamennými hradbami po celém obvodu, ale jelikož vypukla válka, nebylo již možné dokončit severní stranu hradeb.
Po dvaceti minutách plížení se Michaj dostal ke kmenové palisádě. Teď nastala chvíle, která může ukončit již 20 let trvající válku.
Před třemi dny …„Tak mi to, prosím vás, povězte ještě jednou,“ řekl Hromus. „Vy jste schopni ´zlikvidovat´ severní palisádu Skajeved?“
Mladý Rastyk, postavením vladyka, položil otázku bezprostředně poté, co již jednou odpověď slyšel, přesto mu hlavní velitel Dašických zvědů Wenšek odvětil uctivě a opět mu situaci vysvětlit.
„Jak již jsem řekl, můj pane. Naši zvědové jsou vycvičení nejen k špiclování a šmejdění za něčím zad … něčíma zádama, jak si myslí většina Plezejonů, ale mnohé z nich jsme naučili střílet krátkým lukem. Toho luku si mnoho lidí ani nevšimne … sám se podívejte,“ řekl a ukázal na sebe i svého druha.
Bystrý vladyka si všiml opraveného slova a velice překvapivě si uvědomil, že již v tak mladém věku budí úctu a autoritu. Navíc bylo překvapující, že o tolik let starší zvěd si před ním dává pozor na slova. Poté si uvědomil význam posledních Wenškových slov.
Na první pohled nebylo na zvědech nic zvláštního. Viděl je již mockrát. Dašičtí zvědi si potrpěli na lehkém cvoky pobíjeném koženém brnění na hrudi, pevné kalhoty, tiché škvorně na nohou a teplé plášť jim sloužil nejen jako ochrana proti chladu, ale též jako maskovaní. Ozbrojeni byli pouze krátkými meči, ale Hromus věděl, že mají u sebe i mnohé skryté dýky. Neviděl ani náznak po něčem, o čem by Wenšek mluvil.
„Nic zvláštního nevidím,“ odvětil Hromus.
„No právě! V tom je ten vtip. Nikdo kromě pár amatérských lučištníků v celém kraji nepoužívá luky. My pomocí těchto krátkých luků dokážeme s jistotou sestřelit kuře na sto padesát kroků. Nejlepší z nás se trefí i ze dvou set!“
Zatím co Wenšek mluvil, jeho pomocník vytáhl zpoza pláště krátký, sotva tři lokte dlouhý luk. Hromus si všiml, že oproti běžným loveckým lukům, kteří používají vesničtí myslivci, tyto luky jsou opatřeny jakýmsi držákem na šíp. Díky tomu je natahování a následné míření několika násobně snadnější, jelikož šíp je pevně umístěn v držáku a střelec se nemusí soustředit na složité přidržování šípu.
„A jak pane, rozhodně víte, smícháním prasečího tuku a Tardanského oleje vzniká hořlavá kapalina, která při vzplanutí mimořádně dlouho a vydatně hoří.“
To už samozřejmě Hromus věděl. Už dávno před tím než původní obyvatelé, neboli Krajové, dorazili do oblasti dnešního Plezejonu, používali tuto látku k rozdělávání ohně v hutnických pecích.
„A náš plán spočívá v tom,“ pokračoval velitel, „že pokud se nám podaří dostat měch napěchovaný tukem a Tardanským olejem na palisádu, jsme s klukama schopni ho zápalným šípem trefit a pokud nám bude přát štěstí, můžeme celou palisádu zapálit a zníčit!“ Poslední slova nadšený Wenšek téměř zařval a ještě si neodpustil pořádnou hospodskou ránu do stolu.