„Klid Wenšeku!“ zahromoval Hromus. „Drž už konečně to své nabubřelé ego na uzdě! Pan Jonež byl ochotný za případné tituly a práva nám pomoci a dodat Tardanský olej, čili bez jeho pomoci bychom byli ztraceni!“
Mladý vladyka zařval tak nečekaně a hlasitě, že Wenšek i Jonež okamžitě o krok ustoupili.
„Myslím, že více již toho není potřeba k promyšlení,“ pokračoval již Hromus klidným hlasem, „takže víme co máme dělat a dejme se do práce.“
Všichni velitelé se rozešli ke svým oddílům.
Hromus si ještě rychle promýšlel proslov. Ještě nikdy nečelil takovéto bitvě, ale Gorazd mu poradil, že před tak velkou bitkou je potřeba povzbudit morálku vojáků dobrým proslovem. Mladý vladyka souhlasně přikývl. Uspořádal si myšlenky a hlasitě začal.
„Argemonští! Tento se stane památný pro naši zemi. Bude to jistě nejdůležitější den v celé historii Plezejonu. Dnes budeme totiž měnit samotné dějiny! Jestliže tam ve Skajevedech zůstaneme stateční a odvážní, můžeme vytvořit nový Plezejon, pod naší vládou, tak jak si to zasloužíme!“
Muži halasně bouchli se zbraněmi o štíty a zařvali hřmotné:
„PLEZEJON!“ Hromus potěšený dosavadním vývojem proslovu nadšeně pokračoval.
„Lindeni si neoprávně myslí, že to byli oni, kdo nejvíce přispěli k záchraně našich domovů proti zrůdným potvorám ze západu. Ale víte, co mi můj děd Rastyk řekl? Že starej Linden se schovával ve stodole, když uviděl ksichty odporných mrtváků. A poté, co ty příšery zahnal sedlák Rastyk, spolu s ostatními rolníky zpátky podél jezera Jaredoku, přispěchal Linden a hlásal, že potřebujeme pořádného vůdce, který by případné další hrozby odehnal. A to měl být on! Všivák jeden proradnej!“ Pro ještě větší důraz odpornosti si Hromus odplivl do trávy.
„Boj o hraběcí čelenku trvá již přes dvacet let a my, vlastenci ze města Argemontu, vybojujeme své vítěství a vybudujeme novou silnou zemi, hrabství Plezejon! DO ÚTOKU!!!“
Jakmile Wenšek viděl, že Hásští s jonežem již vyrazili směrem k hlavní bráně a zároveň, že již jsou Hromusovi vojáci připraveni, dal znamení k palbě. Michaj, který po úspěšném splnění úkolu měl přednost první střely, zapálil šíp pomocí položené lucerny na zemi. Smůlou namočená látka na šípu zaplápolala a Michaj natáhl svůj luk. Následně vystřelil.
Možná to byly dny a týdny cvičení, možná odpor k věci, kvůli čemu se v noci moc nevyspal, nebo pouhá šťastná náhoda, ale Michajův šíp přesně zasáhl kožený měch a olej s tukem prudce vzplál a celá ohnivá nádhera se rozšířila na celou dřevěnou palisádu. Michaj pocítil pořádnou herdu do zad.
„Dobrá práce hochu!“ Pochválil ho uznale Wenšek. Doprovodily ho i výkřiky nadšených Argemonských, kteří se pomalu začali rozbíhat k hořící palisádě. Za běžícími sedláky a vojáky, na hradiště vyrazili i Dašičtí zvědové.
Za pár minut již byli nejrychlejší u plápolající palisády. Byly slyšet výkřiky zmatených obyvatel hradiště a jeden nelidsky vysoký skřek, který vydával jeden nešťastný opilec. Ten právě ve chvíli, kdy celá palisáda vzplanula, močil na dřevěnou hradbu a vesele si pískal. Děsivý řev svíjejícího se vagabunda výrazně snížil morálku obránců a díky tomu si lučištníci neměli odvahu a sílu střílet po blížících se útočníků.
Nedbaje hluku a chaosu, pustili se neohroženě rekruti do práce a během necelých deseti minut, strhali pomocí seker, vidlí a kopích několik klád a pomalu se jim vytvářela cesta dovnitř hradiště. Hromus s Gorazdem je hlasitě povzbuzovali a i sami přiložili ruku k dílu, při odhazování doutnajících kusů dřeva. Zbrojnoši, vybaveni tlustými prošívanicemi, byli ohni nejblíže a pomocí štítů a palcátu mlátili a uvolňovali samotnou palisádu.
Celá práce trvala ještě dalších patnáct minut, což ale bylo dostatek času pro obránce, které místní vladyka zformoval a přikázal lučištníkům střílet na útočníky. Dříve než se stačili útočníci zformovat a schovat se za své štíty, padlo několik Hromusových vojáků do popelem zohyzděné trávy. Těžký pád na zem, způsobil, že zabodnutý šíp, prorazil tělo skrz na skrz. Nejen ze strachu ze stejného osudu, byli již ostatní vojáci chránění štíty a částečně i samotnou palisádou.
Wenšek a jeho zvědové naštěstí pohotově zareagovali a bleskurychle, tak jak to umí pouze trénovaní lučištníci, provedli opětovnou palbu. Obránci, sami si jistí svojí střeleckou výhodou, byli šokovaní z nepřátelské palby. I přes hlasité nadávání velitele, se lučištníci zbaběle dali na ústup do bezpečnější části hradiště. Útočníci mohli tedy i nadál pokračovat pronikání do vnitřní části Skajeved.
„Výborně! Už je volná cesta skrze palisádu. Kupředu!“ Hromus horečně pobízel mírně demoralizované bojovníky a sám vyrazil mezi prvními. Proti nim již byli připraveni obránci, ale prostá domobrana, ale místní vycvičená posádka. Hromus, ozbrojen štítem a svým oblíbeným palcátem, se vší svoji vahou narazil tvrdě do nepřátelské štítové hradby. Sám by náraz neustál, ale jeho vojáci, nabíhající z ním, ho podpořili a podepřeli. Chvíli se obě strany silově přetlačovali, což brzy přerušili útočící sedláci, kteří se opřeli o záda svých spolubojovníků a takovou ohromnou sílu nezvládli udržet ani siláci ze Skajeved. Následovalo rychle seskupení, což poté co se více než polovina mužů válela na zemi, bylo velmi chaotické.