Toho zmatku využil Wenšek, který s dalšími pěti muži, svižně vyrazil k hlavní bráně.
„Vstávat a štítovou hradbu!“ Gorazd byl z těch co spali na zem na nohou první, a burcoval své podřízené. „Pohyb! Pohyb!“
Vojáci z Argemontu postavili své štíty čelem k nepřátelům a díky tvarům svých štítů lícovali k sobě téměř s dokonalostí. Vytvořili tak impozantní štítovou hradbu, kde byli dobře chráněni před útoky a zároveň každý byl zapřen jeden o druhého. Za touto hradbou byli připraveni sedláci s vidlemi a kopími.
„Postavte se za ně!! Jakmile uvidíte mezi štíty něčí ruku, sekejte, bodněte nebo majzněte po ní!“ Hromus rychle informovat zmatené sedláky, kteří neměli ponětí, co v tu chvíli mají dělat. Moc se mu to nepodařilo, jelikož spousta nezkušených rekrutů se pletla mezi zbrojnoše a překáželi tvorbě štítové hradby. Jindy by byla vytvořená štítová zeď efektivní a účinná, ale toho dne to rozhodně nebylo.
Obránci využili zmatení v nepřátelském shluku a rychle zaútočili…
Helma a štít sice zbrzdily nápor ostrého kopí, ale i přesto síla, která Hromuse trefila byla ohromná. Dopadl tvrdě na špinavou zem. Cítil, jak mu po tváři tekla krev. Hlasy jako by se vzdalovaly a byly slyšet jako z důlního tunelu.
„Pane… ne… ne… eee… ,“ ozývalo se z dálky. „Vstáá… vej… te… ee… Tu nemůůů…žete… zůůů…staaa…t.“ Neznámé ruce ho táhly po zemi a všudypřítomný hluk vřavy bitvy se stále více vzdaloval. Cítil jak ho zachránce opřel o dřevěnou stěnu a mokrým hadrem utírá krev z tváře. Nyní se konečně mohl vladyka pořádně rozhlédnout a zorientovat. Seděl na zemi u domu, o který byl opřen a před ním se stále odehrávala bitevní vřava. I ještě stále velmi zmatený a s rozbitou hlavou Hromus poznal, že jeho muži bitvu prohrávají. Také spatřil i muže, který ho z boje vytáhl a provizorně ošetřil. Znal ho. Byl to Wenšek. Chtěl mu poděkovat, ale hlava mu třeštila a nebyl schopen sestavit jednoduchou větu.
„Dděkuju…“ vypravil konečně ze sebe s námahou. „Coo tu vůbec děěláš?!“ Vzpomněl si, že Wenšek měl za úkol otevřít hlavní bránu a tak přivést posily, ale jestliže je Wenšek tu, tak je pravděpodobně bitva prohraná.
„Nebojte pane … echch ah … Michaj se o bránu postrá … ech hchah.“ Hlavní zvěd mezi větami zvláštně zakašlal a dokonce kvůli kašli ani nedomluvil. Hromus si ho se zděšením prohlédl. Celé břicho měl pokryté krví a ztěžka oddechoval. Chtěl se k němu vrhnout, ale bolest hlavy ho zadržela a pouze se svezl podél hradeb. Se vší sílou se připlazil k Wenšekovi a chtěl si sundat svůj obvaz na hlavě a obvázat jeho mnohem těžší ránu.
„Ne pane! Vykrvácíte! echachch… “ Wenšek mu zabránil sundat si obvaz na hlavě. „Pr…pro mě už je pozdě … Vy musíte vyhrát …“ To byly poslední slova, který starý zvěd řekl.
Později zjistil, že Wenšekova skupina byla přepadena místními obyvateli a ti i když byli ozbrojeni pouze noži, nedokázali skupinu zastavit, ale smrtelně zranili hlavního zvěda. Velitel poslal své muže dál, ale on se rozhodl dokymácet zpět k ostatním.
Hromus šokovaně zíral na mrtvého přítele. Bylo mu hodně těžko. Kromě nepříjemné bolesti hlavy, smutek, bezmoc, vztek a hněv. A poslední dva pocity ho burcovali k tomu, že sebral veškerou svoji energii, utáhl si obvaz, vzal do rukou svůj štít a palcát a s ohlušujícím řevem vyrazil zpět do bitky.
Jako kanec vrazil do postupu z jícího výpadu obránců a naprosto rozrazil jejich semknutou formaci. Pomalu ustupující Hromusovi vojáci spatřivší svého velitele provést tento úžasný čin, pustili se opět s novou vervou do boje. Opět sekali a rubali do štítů oponentů s ještě větší vervou než před tím. Přesto ale jejich počet zřídl a vše nasvědčovalo tomu, že budou zatlačeni zpět za palisádu.
Hromus se po téměř sebevražedném útoků ocitl na nepřátelské straně bitky. Zde by jistě nalezl svou smrt, kdyby se jako hurikán nepřihnala armáda z Hásy a zraněného vladyku neochránili.
Útočníci tak sevřeli své nepřátelé ze dvou stran a byli si jisti svého jasného vítězství.